Sexuální výchova u dětí a mládeže s postižením

Aktualizováno: 14. 1.



“Lidé s postižením mají stejné sexuální cítění jako kdokoliv jiný, ale rozumí mu daleko méně. Potřebují spíše ochranu před sexuálními vztahy, které nechápou, než naprostou volnost, která není spojena s realistickým smyslem odpovědnosti.”


Jelikož projekt Safe Youth cílí na mládež bez rozdílu, tj. i tu s určitým znevýhodněním, sdílíme vybrané části z velmi dobrého článku o tom, jak přistupovat k sexuální výchově u osob s postižením od doc. PhDr. Dany Štěrbová, Ph.D., který publikovala pro organizaci Šance dětem. Celý článek si můžete přečíst zde.


V úvodu článku se správně dočteme, že sexuální výchova je integrální součást výchovy ke zdraví a že má má mít těžiště v rodině. Učitel nebo pracovník s mládeží by tedy měl respektovat alternativní světonázorové postoje rodičů, které nejsou v rozporu s principy a normami společnosti. Proces má směřovat k tomu, aby děti chápaly zdraví ve všech jeho aspektech, osvojily si nejzákladnější praktické dovednosti a způsoby chování související s péčí o zdraví, vzhled i kondici, učily se rozpoznávat nebezpečí ohrožující zdraví, osvojily si způsoby bezpečného chování v různých situacích a při komunikaci s neznámými lidmi.


Jak je to tedy v rodinách, kde jsou děti se zdravotním postižením?


Je otázkou, jakým způsobem realizovat sexuální výchovu v podmínkách rodiny, která řeší více než sexualitu dítěte jeho jiné, pro rodinu v daný čas významnější potřeby. Sexualita a s ní spojené chování dítěte se v těchto rodinách nejčastěji řeší, až když vznikne problém s nevhodným či nežádoucím chováním dítěte, či dospívajícího. Rodiče dětí s postižením se v průběhu výchovy neustále vyrovnávají s nároky zdravotního postižení a mnohdy je sexualita postižených dětí nezajímá, popřípadě ji vnímají „po svém“. Důvodem je fakt, že chtějí, aby jim zůstaly jejich jistoty.


S rostoucím fyzickým věkem dítěte (nejčastěji v dospívání) si někteří rodiče nepřipouští, že jejich dítě dospívá ve všech složkách. Tedy i v sexuálním vývoji. Na rovině poučení se v rodině mnoho neodehrává. Někteří rodiče se domnívají, že se vinou postižení sexuální vývoj jejich dětí opozdí. Často tak ani oni, ani jejich děti, nemají teoretické a praktické informace o sexualitě. Naopak obě skupiny (rodiče i děti) mohou mít zkušenosti, které se pro mnohé z nich stávají normou v projevovaném sexuálním chování dítěte. Chybí ochrana před sexuálním zneužitím. Některé rodiny „volají“ po informacích (často však až poté, co se sexuální chování dítěte stává pro rodinu, dítě či okolí, ohrožujícím). Rodiče instinktivně cítí, že by měli něco podniknout, ale sami si neví rady. Jejich nejistoty jsou nejčastěji spjaty s problematikou hygieny, masturbace, obnažování na veřejnosti, nevhodných doteků.


Každá rodina má navíc své normy a s ní související limity, které určují, kdy, a jakou, sexuální výchovu (pokud vůbec) dítě z rodinného prostředí dostane. Je potřeba začít s rozvojem sexuality a s formováním postojů od raného dětství. Přitom není vždy jednoduché učit děti, k tomu vlastní, sociálně-sexuálním otázkám. Schwier a Hingsburger (2003) uvádějí, že u rodičů dětí s postižením (mentálním, poruchou autistického spektra, kombinovaným postižením) se k problematice sexuality váže více bariér. Rodiče se mohou setkávat s názory některých odborníků i laiků, že „vaše dítě nikdy nebude schopné…“. K tomu pak přistupují ještě sklony k rodičovským úzkostem. Jak se se sexualitou bude jejich dítě vyrovnávat v běžném sociálním životě? Co když dítě nebude schopno přiměřeně a vhodně vyjádřit své sexuální nutkání a stane se tak terčem sexuálního zneužití? Rodičovská úzkost často ústí v hyperprotektivitu, která nechtěně brání naplňování práv sexuality a svobodné volbě dětí.


Prevence už od dětství

Pevné a důsledné meze takového chování, stanovené už v dětství, jsou tou nejúčinnější prevencí problémů v budoucnosti. Jasná a jednotná pravidla týkající se svlékání na veřejnosti, témat, o nichž lze otevřeně hovořit i s cizími lidmi, pravidla, kdy a kde lze masturbovat, musí být zavedena co nejdřív. S tím by měly pomoci také instituce, které dítě navštěvuje.


Ideální cesta

Bylo by optimální, pokud by se v rodině dětí s postižením probrala témata sexuality v rámci programu sexuální výchovy v obdobném rozsahu, jak navrhuje Belote (1997):


  • všeobecný rozvoj: názvy a funkce částí těla; změna těla během puberty; rozdíly mezi malými dětmi (kojenci a batolata), dětmi staršími, adolescenty a dospělými

  • osobní bezpečí a společenské bezpečí: rozlišení mezi důvěrně známými lidmi a lidmi cizími; nevhodné doteky od ostatních a nevhodné dotýkání se ostatních; chování na veřejných místech; trénink asertivity; prevence zneužívání

  • veřejná a soukromá místa: poznání osobních soukromých míst; rozlišení mezi soukromými místy ve škole a soukromými místy doma; chování odpovídající veřejným a soukromým místům

  • péče o tělo, zdraví a hygiena: koupání a sprchování; menstruační péče; toaletní dovednosti a mytí rukou; prevence chorob; příprava pro lékařské prohlídky

  • laskavý (něžný) výraz: vhodné pozdravení se známými lidmi, s přáteli, učiteli atd.; vyjádření přátelství; výběr a rozlišení mezi přáteli a známými osobami

  • sexuální vyjádření: masturbace; pohlavní styk a regulace porodnosti; bezpečné alternativy pohlavního styku; bezpečné a rizikové chování ve vztahu k sexuálně přenosným nemocem; identifikace – dovednost rozpoznání partnera, který souhlasí s požadovaným sexuálním chování

  • Další témata pro sexuální výchovu mohou být následující: vytváření pozitivní hodnoty sebe sama; sebeúcta; odpovědnost za své schopnosti, schopnost řešení problémů; schopnosti scházet se s druhým; rozvíjení dlouhodobých vztahů; těhotenství a plánované rodičovství; slangová vyjádření; alternativy k těhotenství; narození dítěte; rodičovství.


Na závěr článku autorka uvádí příklad pro dobrou praxi australské organizace Family Planing Queensland (2005, In Higgins, 2010), která se věnuje užití systému pravidel jako základu behaviorálního programu pro mládež s mentálním postižením. Spočívá v systému „Ne, odejdi, řekni“ (v originále NO, GO, TELL), kdy dítě má umět říci NE, být schopno ODEJÍT na bezpečné místo a být schopno ŘÍCT někomu o tom, co se stalo.


Dalším doplňujícím zdrojem pro vás může být například pořad Klíč se dílny České televize, který se ve dvou videích také zabývá sexualitou u lidí s postižením.

0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše